Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Tak tady máme vítěze klání o nejlepší desku prvního měsíce roku 2023. Já vím, jsou tu OBITUARY, KATATONIA, AHAB, RIVERSIDE a spousta dalších, ale u mě to nakonec vyhrává svérázná parta z New Yorku, která svým hudebním rozsahem, instrumentální bravurou a značnou dávkou nadhledu odsouvá jako buldozer všechna známá jména do zavátých pangejtů.
Tak jako mě kdysi svým vybočujícím mísením stylů odzbrojili BETWEEN THE BURIED AND ME na albu "Alaska", nějak podobně na mě zapůsobilo druhé album Američanů THE WORLD IS QUIET HERE. Zaměřením to je podobná hudba jen částečně, nicméně hlavní styčné body jsou v minimálním respektu k stylovým pravidlům a nebojácnost, se kterou se vrhají na deformování ostré metalové hudby nadžánrovými vlivy. V jejich hudbě je hrubost a rychlost stejně působivá jako vzdušně hravé pasáže. Ale paradoxně to není bláznivé, neboť tahle parta si pohrává se svou produkcí s přesvědčivou ladností a přechody mezi styly maskuje tak šikovně, že se mnohdy až zpětně ptám, kdy že se ta baladická rozvláčnost proměnila v divoký thrashing.
Otázka na stylové zařazení pozbývá významu, neboť v hudbě těchto Američanů lze najít vlivy MESHUGGAH stejně jako paralely k nu-metalu. Nakonec je to vždy o konkrétním okamžiku, ve kterém prezentuje skupina svoji hudební vizi zdánlivě nahodile zvolenou formou. Jenže vše působí nakonec promyšleně a převádí jednotlivé skladby do emotivních skládaček, čemuž dodává autentičnost i Lou Kelly, jehož vokál je jako průvodce Dantovým peklem, očistcem i rájem. Tak variabilně dokáže svůj projev měnit od brutálních poloh až po pompézně rozechvělý hluboký hlas. Spolu se vzletnými melodiemi a až nu-metalovými pasážemi to občasně připomene nejlepší období strašáků MUSHROOMHEAD z období jejich desky "XIII". Ale Kelly umí mnohem víc, svůj hlas moduluje do velkého druhu poloh, brutální řev, chrčení, hrubý vřískot je na jednom pólu a ladný melodický hlas na druhém. A mezi tím se objevuje další spektrum vokálních projevů a Kelly tím ukazuje až neuvěřitelnou hlasovou variabilitu, která jako by občas dávala směr i zbytku hudebního obsahu.
Trochu zamrzí, že propagační klipovkou skupina vybrala skladbu "Aphelion", tu nejvíce metalově tradiční a v kontextu alba i nejméně zajímavou. Ve zbytku alba se toho totiž děje mnohokrát více. Progresivně experimentální přístup navozuje už netypicky mnohotvárné intro "Argo Navis: Solar". Dále je to pak stylová koláž djentu, thrashe, progu i psycho postrockových vlivů, jež se jako had obtáčí kolem vrcholné části alba v podobě dvoudílné "Heliacal Vessels", což je třiadvacet minut zhudebněné extáze, která se přelévá od těžké techno thrashové řezničiny přes další živelné polohy a prog rockové fráze až k pokřivené swingové formě a jazzovým vlivům. THE WORLD IS QUIET HERE zde důrazně smetou vše z povrchu zemského aby následně důmyslně stavěli a formovali něco, co nakonec stejně znovu zporáží jako kuželky.
"Zon" je proměnlivé a hodně zábavné album pro každého, kdo je otevřený širší stylové škále. Je divoké a při vší bláznivosti i dostatečně uhlazené, aby nebylo jen chaotickou snahou o ohromení. Ano, je to stylová směska, která se někomu může jevit i neuspořádaná. Ale takovou daň prostě platí každé dílo, jež oplývá netradiční kreativitou, která v tomto případě přesně zapadla do mých hudebních preferencí. Takže v tom je i vysvětlení mého možná nekritického nadšení a vysokého bodování.
Můj vítěz klání o desku měsíce ledna roku 2023 je objev z New Yorku. Stylová směsice, která si nebere servítky a svým hudebním rozsahem, instrumentální bravurou a značnou dávkou nadhledu si získala mé vysoké hodnocení.
1. Argo Navis: Solar
2. White Sun
3. Ossuary
4. Heliacal Vessels I: The Mothers of No Kin
5. Heliacal Vessels II: In the Unity of the Lake
6. Aphelion
7. Moonlighter
8. Writhing Gate
9. Impetus I: Torrid Sands
Posedmé a opět neotřelé, napěchované po okraj hudebním dějem, který mě nepřestává překvapovat v hledání neobjevených cest mezi mathrockem a post-náladovkou. Pocta lidem i místům. Hravé, šílené a vtahující svoji neopakovatelnou atmosférou.
Půlhodina emocemi a expresivitou natlakovaného HC papiňáku. Screamo vokál nutně nemusí být pro každého, ale parádně čitelný a průrazný zvuk a značná naléhavost hovoří jasnou řečí. K tomu jeden z coverartů roku. Deska i pro žánrové ignoranty, jako jsem já.
Reinkarnace švédské devadesátkové kapely, která se svého času svezla s proudem melodického death metalu. Staří páprdové se nedávno po dvaceti letech dali znovu dohromady, aby si zahráli už jen pro radost. Možná pro radost, ale zato pěkně zostra.
Polská deska snažící se prodat djent a progresivní metal v jeho instrumentální podobě. Velká spousta hostů, z nichž nejvíce září asi jméno Jeffa Loomise. Výsledek trochu sráží stále stejné postupy, okatě fádní djentové zářezy a poněkud unylé melodie.
Instrumentální projekt frontmana ELDER Nicka DiSalvo je asi přesně takový, jaký bychom od něj čekali. Tedy plný psychedelie a progresivní rockové klasiky, obsahuje ale i plnější stonerrockovou složku. Příjemné album bez překvapení.
Progresivní metalcore, který nese všechna stylová klišé, ale rozhodně mu nechybí švih a tempo. A vlastně je to i pestré, od death razance přes deathcore až po djent a melodické vyhrávky. Výsledek je sice takové načančané nic, ale za poslech stojí.
Irové pokračují ve své vizi neotřele pojatého a math rockem ušpiněného post rocku, jako by se stále snažili vyrovnat debutu, kterým se blýskli již v roce 2009. Opět chybí asi jen špetka, aby to bylo na potlesk.